EDY BERNARDO V INTERVIEW O VÝSTAVE EFFETA

     11. December 2012 - Tanečník Edy Bernardo bol v jednom krátkom rozhovore o výtvarnej výstave 6. Medzinárodného festivalu kultúry nepočujúcich Effeta v Nitre dňa 29. Novembra 2012...

pre videorozhovor vo výtvarnej výstave!

NEPOČUJÚCE DETI PREKONALI HANDICAP PROSTREDNÍCTVOM TANCA

     03. Máj 2012 - Postihnutie nie je žiadnou prekážkou pre osoby s talentom a nádejou z plnenia svojho sna stať sa tanečníkom. V pásme Gazy nepočujúce palestínske deti, ktoré si užívajú na javisku v City Al Amal stredisku pre rozvoj schopnosti, ukázali, že je nepočujúceho nezastaví v ich výkone na javisku. Predstavia arabský ľudový tanec Debka, čo doslova znamená "stop lisovanie". Je populárny v krajinách Stredného východu, ako je Jordánsko, Libanon a Palestínskou samosprávou. Pri pohľade na deti, nik by nepredpokladal, že sú všetci nepočujúci.
     Soubhi Abu Alkhair, 11-ročný tanečník, povedal: "Mám rád tanec Debka a som rád, keď ho môžem tancovať. Dúfam, že až vyrastiem, budem učiteľom Debka a budem učiť ostatné deti." Tento chlapec z Khan Younis prišiel o sluch, keď mal len 14 mesiacov. Snaží sa napodobňovať svojho inštruktora Mouamen Khalif, ktorý premenil svoju vášeň do svojej profesie, keď sa stal učiteľom tanca. Khalifa učí nepočujúce deti od škôlky až po strednú školu. Povedal, že má talent spájať sa so svojimi študentmi využívajúcimi reč tela. Mouamen Khalif, učiteľ tanca, povedal: "Nepočujúci deti sú veľmi šikovné a majú vysoké porozumenie. No máme problém spojiť pohyb s hudbou, no môžeme riešiť tento problém tým, že deťom tlieskame alebo odpočítavame rytmus, aby nás lepšie pochopili."
     Centrum bolo založené v južnom pásme Gazy v meste Khan Younis v roku 1995 s podporou palestínskej samosprávy a Medzinárodného červeného kríža. Tu vnímajú komunikáciu ako dôležitý nástroj a snažia sa zvýšiť povedomie o tom, ako ľudia so sluchovým postihnutím sú rovnako inteligentní a schopní chápať ako ktokoľvek iný. Deti sú nadšení tancom, aj keď to nie je jednoduchý proces pre nich vyzdvihnúť kroky. Marwa Abu Khader, 16-ročný tanečník, povedal: "Keď nám učiteľ ukázal v znakovom jazyku, počítanie krokov: jedna, dva, tri, musíme sa na neho pozerať a tak budeme vedieť tanečné pohyby." Okrem tanečných tried, centrum ponúka ďalšie aktivity, ako je šport, umenie, hudba a dráma. A spolu s jeho knižnicou a počítačovým vybavením, pomáha deťom s postihnutím lepšie sa zapojiť do spoločnosti.

pre videointerview a článok v anglickom jazyku!

EDY BERNARDO - SIGNSTORM

     Režisér diela SIGNSTORM Michikazu Matsuno hľadal pri tvorbe potenciál posunkového jazyka a spolu s talentovanými nepočujúcimi umelcami (medzi nimi bol aj tanečník Edy Bernardo, v dňoch 03. - 04. Február 2012) otvoril svoj hravý potenciál. Vystúpenie bolo v zásade o posunkovom jazyke a senzorických zážitkových možnostiach nepočujúcich, umožnil divákom nahliadnuť a účasniť každodenného života a reality nepočujúcich. Umelec Michikazu Matsuno, ktorý je Japonec a žije vo Viedni, využíval pri svojej práci prvky dokumentárneho filmu, hudobné video a talk show. Všetko bolo pri tom simultánne tlmočené do hovorovej a písanej nemčiny. Vystúpenie tak ponúklo počujúcim divákom i tým bez sluchu intenzívny, vtipný a hlboko zmyslový zážitok.

pre fotogalériu a webovú stránku!

BORNEO, INDIE, BRAZÍLIE

Duben 2011 - Cestovat po světě už nyní pro neslyšící lidi neznamená nepřekonatelný problém. Řada slyšících lidí si nedokáže představit, jak mohou sami neslyšící zařizovat letenky, potřebné doklady, vyjednávat na různých místech ve světě atd. Nepotřebují k tomu žádné tlumočníky, jsou vskutku nezávislí. Dokážou také dobře vypozorovat rozdíly, odlišnosti. Naši dnešní hosté - neslyšící mladí cestovatelé nejsou v žádném případě pasivními účastníky zájezdů, naopak provozují aktivní poznávací turistiku, nikoliv v běžných destinacích cestovních kanceláří, nýbrž na místech vskutku exotických.

Zdroj: Televizni klub neslyšících

NEPOČUJÚCI EDY Z ANGOLY VYHRÁVA TANEČNÉ SÚŤAŽE

     06. Júl 2010 - Angolčan Bernardo Euklides Orlando Tabo síce nič nepočuje, ale zato výborne tancuje. Je členom Street Dance Academy Laciho Strika. Na Slovensku žije desať rokov, pričom jeho druhým domovom je Kremnica.

     Edy (25), ako Bernarda všetci volajú, sa môže pochváliť čerstvým maturitným vysvedčením, ktoré nedávno získal v internátnej škole pre nepočujúcich. V Kremnici ho pozná takmer každý. Neprejde päť minút, aby ho niekto z okoloidúcich nepozdravil, alebo sa pri ňom nepristavil. To, že nerozpráva, nikomu neprekáža. Kto chce, dohovorí sa.

Desať rokov nevidel svoju mamu

     Z africkej Angoly sa na Slovensko dostal vďaka svojmu otcovi, ktorý pracuje v diplomatických službách. „Keď som mal 15 rokov, zobral ma sem, aby som mohol navštevovať špeciálnu školu," tlmočí Edyho posunky jeho kamarát Tomáš. „Odvtedy som Angolu nenavštívil, už desať rokov som nevidel ani svoju mamu," pokračuje. Domov mu chýba, no tvrdí, že za tie roky si na odlúčenie zvykol. O tom, ako sa má, informuje jeho mamu prostredníctvom telefónu otec. Ten momentálne pôsobí v Srbsku, ale keď pracoval v Bratislave, Edy za ním cez víkendy zvykol cestovať. „Odkedy je v inej krajine, vídam ho menej. Naposledy sme sa stretli na mojej stužkovej." V Angole má ešte o rok mladšiu sestru. „Keďže otec sa na Slovensku druhýkrát oženil, v Bratislave mám aj ďalších dvoch súrodencov. Brat má 14 a sestra 15 rokov."

Lepšie podmienky na život

     Po skončení školy chce Edy zostať na Slovensku a plánuje si nájsť prácu. Jeho kroky zrejme budú smerovať do hlavného mesta, kde by sa chcel uplatniť ako profesionálny tanečník. Ovláda štýly hip hop, breakdance, poppin či latino. „Už viackrát som tancoval v skupine Laciho Strika. Mám s ním dohodu, že keď bude niekoho potrebovať, dá mi vedieť," hovorí. Vyhral niekoľko tanečných súťaží, pričom poráža počujúcich konkurentov. Hudbu cíti vďaka duneniu bubnov a iných nástrojov, ktoré vyvolávajú záchvevy. Na Slovensku sa mu najviac páči príroda, hory. Nemá rád horúčavy, preto mu naša klíma vyhovuje. „A stále tu mám čo robiť," podotkne. Zároveň pripomenie svojich kamarátov. „Mám tu veľa priateľov, s ktorými si navzájom pomáhame a vždy niekam chodíme. Stále som v pohybe." Keďže v Angole nemal možnosť chodiť do špeciálnej školy, navštevoval rovnakú ako ostatné deti. Práve v tom bol problém, cítil sa tak trochu mimo kolektívu. Nikto mu nerozumel a vzdelanostne sa nikam neposúval. „Na Slovensku mám jednoducho oveľa lepšie podmienky na život," uzavrel.

Zdroj: ziar.sme.sk